ROZHOVOR - Na sympatickou sochařku Jitku Kůsovou - Valevskou jsem natrefila úplně náhodou. Na jedné vývěsce jsem našla plakát s pozvánkou, že je možné sledovat, jak pracuje v jednom parku na nové soše. Tak jsem sochařku rovnou vyzpovídala.
1. Jak a co vás přivedlo k umění? Chtěla jste se mu věnovat už jako malá holka?
Od malička jsem chtěla být malířka, jako dítě až tak nerozlišujete, který výtvarný obor vám bude bližší. Ale zároveň mě moc bavila matematika, geometrie, přírodní vědy. Vlastně jsem se vždy do školy těšila.
2. Co na to vaše rodina? Co jste nakonec vystudovala?
No, to je právě ono. Protože mi šly i technické obory, přála si moje mamka, abych šla touto cestou. Nakonec mi ale dovolila a já prošla talentovými zkouškami na návrhářství keramického tvaru. Škola mě moc bavila. Milovala jsem hodiny kresby i modelování, stejně jako dějiny umění. Po střední škole jsem chtěla pokračovat v oboru sochařství. Byla však jiná doba a přesto, že jsem talentovými i vědomostními zkouškami prošla, fungovaly jiné ukazatele. Postupem let jsem si však našla vlastní cestu samostatným studiem.
3. Nezabýváte se jenom sochařstvím, čemu se ještě věnujete a co vás nejvíc baví?
To je velmi těžká otázka. Baví mě všechny výtvarné obory a bavilo by mě i mnoho jiných oborů, ale víc toho už nestíhám. Velmi ráda kreslím, to je prvotní myšlenka, zachycení nápadu, kompozice. Ale kresby si cením jako plnohodnotného uměleckého díla, ne jen skici. Grafika je sice podobná, ale neposkytuje mi ten rozměr, u mě je to Popelka.
Malba je úžasná v tvoření harmonie, či kontrastu. Obojí mám ráda, ale přesto je pro mne stěžejní na obraze kresba. A naposled sochařství. Mám ráda technické dovednosti, které ovládám, a trochu mi práci zlehčí. Lámání kamene, který tím zachovám alespoň pro menší sošky. A práce se zvukem, kdy každý úder může mít jiný tón. Postupně, když odhaluju sochu schovanou v hmotě, intenzivně dotekem kontroluji a ladím výslednou podobu. Když pracuji se dřevem je to jiné, každý z těch materiálů má jinou povahu, což mě baví asi nejvíc.
4. Zúčastnila jste se několik desítek sympozií, dokonce i mezinárodních. Na které vzpomínáte nejvíce a proč?
Sympozia byla pro mne na počátku velká škola. Vše co umím v kameni nebo ve dřevu jsem se naučila sledováním dovedností druhých. Ve škole byla hlavní materiál hlína, zde pískovec, mramor, dřevo. Mám jich za sebou asi 70. Od roku 2000 jsem byla už zvána na mezinárodní sympozia.
Největší dojem na mě udělal a do dnes ráda vzpomínám Festival Camille Claudel ve Francouzském La Bresse, kde jsem dostala jako zatím jediný Čech cenu umělecké poroty. Každé ze zahraničních sympozií bylo krásné, zvláštní, bohaté na nová přátelství, ale sympozium na počest tak slavné sochařky a úspěch na něm bylo nezapomenutelné.
5. Jak vlastně taková socha vzniká? Máte materiál a přijde nápad nebo je to opačně – máte nápad a pak hledáte vhodný materiál?
Socha by měla vznikat ze svobodného nápadu sochaře. Mám stohy skic, které vznikají pod dojmem nějakého zážitku. Často z nich vybírám, který by mohl mít i trojrozměrnou podobu v hlíně a ani to není jisté, že bude v kameni. Při cizelování tvaru doplňuji další skici. Velmi podobný návrh jsem kdysi skicovala pro sochu ze dřeva. Fragmenty však znázorňovaly víru.
6. Nyní pracujete na nové soše v Březně. Co bude představovat? Jak dlouho vůbec trvá, než je socha hotová?
Žiju s myšlenkou, jak moc je naše krajina zkoušená, těžbou uhlí, průmyslem, stožáry s elektrickým vedením. V dětství jsem byla vedená k ochraně a respektu přírody. Březno je bohatá, rozvíjející se obec. Mnoho benefitů jinde nenajdete. Budují se místa pro společné radování, park, sportoviště. Ale za humny je drak. Proto mě tak naléhavě napadla socha znázorňující přírodu.
Ty kubíky vytěžené horniny, mnohokrát přesypané z jednoho dopravníku na druhý. A následná rekultivace. Je to úžasné, jak jsou ta místa opět obydlována ptactvem a zvěří, ale ruku na srdce, je to zdlouhavý proces a dokončovat ho budou jistě až naši vnuci. Nakreslila jsem mnoho skic a nakonec vybrala tuto podobu. Dívka, která částečně vystupuje z horniny, ale některá její místa jsou stále zjizvená. Nebyla jsem si jistá, zda najde pochopení, ale představitelé Března ji přijali. Snad je to víra v budoucnost, možná výzva k větší ochraně země.
7. Stalo se vám někdy, že jste něco rozpracovala a už nedodělala? Nebo jste se k dílu vrátila po x letech?
Já mám pocit, že to ani nejde. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Sochu se snažím dokončit vždy a jsem velmi vděčná za to, když nejsem přesně svázaná termínem, jako je tomu zde. Mohu postupovat v klidu a s rozvahou, vnitřně komunikovat se sochou. Jakmile ji dokončím, bude už samostatná. Bude žít svým životem.
8. Kde a z čeho čerpáte inspiraci?
Inspirací je mi život.
9. Vedete i kurzy pro veřejnost – dá se umění vůbec naučit?
Vedu kurzy různých výtvarných oborů. Učila jsem děti, dospělé i odsouzené v nápravném zařízení. Věřte, že to byla někdy největší škola pro mne. Jestli se něco naučíte, hodně záleží na každém jedinci. Musí sami chtít, otevřít srce i hlavu. Nechci vychovávat kopisty nebo epigony, chci, aby si uměli najít vlastní cestu. Otevírám jim dveře k mnoha technikám i přístupům.
V umění není nic zakázaného. Je to o svobodě ducha. Možná jsou mé kurzy více arteterapie a jsem ráda, když se naváže takové duchovní sjednocení. Jakoby jsme začali pracovat se stejnými synapsemi. A nakonec, umělců je jako much, budu ráda, když jim alespoň ukážu cestu, jak umění vnímat.
10. Prozradíte, co připravujete do budoucna?
Budoucnost mé tvorby nemá konkrétní podobu. Mám sice několik návrhů, včetně modelů pro sochy, které vlivem okolností skončily tzv. v šuplíku, ale třeba jejich čas ještě přijde. Zatím ještě trvá výstava ve Špejcharu v Chomutově, kdo ví, třeba se objeví investor. Těším se na volnou tvorbu. Mnoho let jsem svou energii drobila mezi sympozia a nechci v tom pokračovat. Mám pocit, že moje práce je poslání a nechci ho odbýt.
Děkuji za rozhovor!
