Rumunsko – Na začátku července jsme se kamarádem Robertem vrátili z cesty po Rumunsku. Projeli jsme i Banát, což jsou vesničky, kde se na začátku 19. století usídlily rodiny Čechů.
V současné době jsou osídlené: Svatá Helena, Bígr, Eibental, Rovensko, Šumice a Gerník. Projeli jsme čtyři. V Eibentalu jsem udělala rozhovor s paní, která ubytovává české turisty. Jmenuje se Lucia, je jí 57 let.
Jak dlouho tu žijete?
Já jsem se tady narodila, tady jsem vyrostla, tady jsem dělala školu a potom jsem odjela do Oršavy, jak se dělalo a tak jsem udělala vysokou školu.
Pracujete někde?
Teď nic nedělám, nepracuju, nedělám nic. Nejsem ještě v důchodu, ale tady se práce nenajde. Jsem doma a manžel chodí na práci dělat do Čech. Vždycky na tři čtyři měsíce, potom přijde domů, zase potom jde.
Vy tedy ubytováváte Čechy?
Ano, já ubytovávám Čechy, protože vidím, že se jim to tady líbí. I nám se to líbí, že sem chodí, tak nám to tedy nevadí.
Je o to velký zájem? Jak často u vás někdo zazvoní, že chce ubytovat?
Jako zazvoní. Před tou pandemií tak jich bylo víc a teď….že se asi ještě bojí po tý pandemii. Jako chodí sem, ne že ne, ale ne tak jako dřívějš.
Říkala jste, že jste se tu narodila. Co vaši rodiče? Jak dlouho tu vaše rodina žije?
Já si pamatuju, že moje babička, moje prababička tady bydlely, nevím tedy od kdy, přišly sem někdy 1826 nebo tak něco to bylo. Nejsem si jistá tedy, ale snad to tak bylo. Tak od toho času jsme tady.
Jak jste se poznala s manželem? Máte děti?
Mám dva syny. Jeden dělá v Čechách, v Praze má rodinu, jeden bydlí se mnou. Jak jsme se potkali? Dříve tady byly otevřený hory, tak on dělal na tý velký mašině, jak se vozilo uhlí, tak tam dělal a přecházel sem a tak jsme se potkali.
Jaký je tady vůbec život? Jste několik českých obcí, ale žijete v cizí zemi. Jak vás berou tady v Rumunsku?
Dobře, my jsme tady odtud, tady jsme se narodili, tak jak jsem vám říkala. Jsme v Rumunsku, takže se k nám chovají dobře.
Máte rodinu v Čechách? Jste s ní v kontaktu?
Moje sestry a můj bratr jsou všichni v Čechách. Já jsem tady zůstala sama.
Navštěvujete se? Jezdíte za nimi nebo oni za vámi?
No, je to dva dny, co odjel můj bratr, takže mám spojení s rodinou, telefonujeme si každý den.
Hodně lidí má představu, že tady je to konec světa, že tu není internet a další věci. Je to pravda?
Máme tady všechno, to nemůžu říct, že ne. Dřívějš to nebylo, teď je všechno, máme internet, máme televizi, víme, co se děje v Rumunsku, co se děje v jiných státech. Nejsme tady jako v lese, kde se nedozvíme nic. Jako je to všechno v pořádku.
Co lékař?
Jo, to tady máme, máme lékaře, máme i lékárnu.
Jak daleko je nemocnice?
Asi 35 km je to do té Oršavy, nebo se zavolá sanitka. Ale každý tady máme auto, tak když něco, když ty starý něco potřebujou, tak zazvoní, odvezeme je do města, když něco potřebujou nebo když se něco stane, my co jsme ještě mladší a my co ještě můžeme.
Říkala jste, že se tady nedá sehnat práce, z čeho tady tedy lidé žijí? Vypomáháte si navzájem?
My si vypomáháme, ale jak? Ten, kdo má krávy, tak mu jdu pomoc, to bylo tedy i dřívějš. Dříve měl každý dobytek, každej jsme si pomáhali. Teď už tu jsou jenom starý lidi, tak je tu i míň dobytka.
Češi sem do Banátu jezdí, jak se k vám chovají? Pozdraví? Popovídají si?
Ano, jsou strašně přátelští, usmějou se na člověka, není to že projdou a nepozdraví. To my jsme tedy rádi, protože přes tu zimu, přes celou zimu je tu ticho. Pak v létě tu máme alespoň někoho, kterej nás pozdraví. Když takhle přijdou Češi, tak si popovídáme s nimi, zasmějeme se s nimi.
Chtěla byste vzkázat něco lidem v Čechách?
Jestli se jim tady líbí, tak my je čekáme, pokud chtějí, ať sem přijdou. My jsme rádi, když přijdou, máme drobátko s kým promluvit, s kým se zasmát. Oni mám řeknou jak je u nich, každej si řekne svoje a takhle je poznáme, takhle bysme se nikdy nepoznali.
Zůstávají tady mladí lidé? Myslím tedy tu generaci ve věku vašich synů.
Zůstali tady ještě mladí, ale málo. Hnedle všichni mladí odešli, už jsou tady jen staří lidé, důchodci.
Když ti mladí odcházejí, myslíte si, že Banát, ty vesničky, tradice, že to tady zůstane?
Já si myslím, že jo. Já pořád počítám s tím, že ti mladí se vrátí a mám víru v to, že se vrátí. Já bych to moc chtěla, aby se vrátili nazpět. Protože my stárneme, nemáme už žádnou pomoc. Vychováš dítě, abys měl na starý kolena nějakou pomoc a zatím ti mladí odcházejí.
Co vám řekly děti na to, že tu chcete zůstat?
Děti říkaly, mami, když se vrátíš nazpátek do Eibentalu, tak tady zůstaneš sama, protože všechny sestry a bratr jsou v Čechách. Povídám jim, že mi to nevadí. Tam, kde jsem se narodila, tam chci taky umřít. A já jsem strašně šťastná tady, já bych odtud nikdy nešla. Syn mi furt volá z Čech, ať to tady nechám a přijdu do Čech. Já se do Čech přijedou podívat jenom, ale půjdu nazpátek. I kdyby mi nevím co dávali, tak já nepůjdu. Tady se cejtím dobře, tady jsem doma. Jak se říká – všude dobře, ale doma nejlepší.
