Mostecko - Jsou tu nejkrásnější svátky v roce a všechny ulice září ozdobami a voní dobrou náladou. Zároveň si ovšem nejde nevšimnout, že se zejména v posledních letech míchají dohromady různé tradice, některé zvyky se zapomínají, a zároveň je nahrazují ty nové. Tak schválně, víte vůbec proč si na Vánoce vlastně dáváme dárky? Přinášíme vám přehled nejčastějších vánočních mýtů.
Dárky nosí Ježíšek! Nebo Mikuláš?
Každý rok nosí dárky v Čechách Ježíšek! Ale jak to celé vzniklo? Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince (ale i noci následující) tak byla odpradávna považována za „svatou noc“. Oslavu narození Ježíše Krista na 25. prosince začala církev praktikovat přibližně od poloviny 4. století, čímž dostala pohanská posvátná noc křesťanský rozměr. Vzhledem k tomu, že den svátku sv. Mikuláše 6. prosince byl o bohoslužbách spojen nejen s legendou o třech obdarovaných dcerách či o třech obdarovaných dětech, převzala postava sv. Mikuláše při obdarovávání dětí také zvyk ptát se, zda byly hodné a pokorné. Protestanti odmítali formu římsko-katolického uctívání svatých, potažmo i sv. Mikuláše, a proto se později svátky a rozdávání dárků spojily právě se Štědrým dnem, který byl více neutrální.
Polibek pod jmelím je komerční výmysl
Říkáte si, že polibek pod jmelím je jenom legenda z amerických filmů? Podle jedné z legend bylo kdysi jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu, zahrnující lidi kolem sebe dobrem. Jmelí je považováno za magickou rostlinu a připisuje se mu zázračná moc. Traduje se z doby Keltů. Keltští kněží odsekávali zlatým srpem větvičky jmelí s přáním štěstí a lásky. Má být zavěšeno na dveřích a políbení pod ním na Štědrý den zajistí lásku a plodnost, až do příštích Vánoc. Nosí také štěstí, ale jen tomu, kdo je jím obdarován.
Z původních druhů vánočního pečení přežila jenom vánočka a perníky
Historie pečení vánočky sahá do 16. století. Dříve se pekla i nezapletená a říkalo se jí “húsce”. Vyvinula se z bílého obřadního chleba a oválný tvar měl připomínat dítě v povijanu. Na konci 19. století se začal objevovat jablkový závin, ten se dochoval v mnoha rodinách o Vánocích dodnes. Co už ze sváteční tabule vymizelo, jsou pečené oplatky, které se polévaly medem. Někde se také dělaly lívance nebo švestkové knedlíky. Na Štědrý den byl oblíbený zákusek “muzika”, což byla směs sušeného ovoce, strouhaného perníku a ořechů. Tradičním vánočním pečivem jsou i dnes perníčky. První perníkaři se v Čechách začali objevovat už ve 14. století. Název perníky dostaly od slova pepř, ten se totiž s dalším kořením do těsta přimíchával. Perníkové těsto se sladilo medem a vtlačovalo do dřevěných formiček různých tvarů. Vůně perníku je každopádně dodnes tak oblíbená, že je jedním ze symbolů Vánoc. Například adventní los Sazky voní po perníku, aby si obdarování užili nejenom zábavu a napětí, ale také skvělou vánoční atmosféru při seškrábávání políček.
Nesmíte jíst celý den nic, abyste viděli zlaté prasátko?
Zlaté prasátko je česká vánoční pověra, která vznikla už ve středověku. Podle ní je zlaté prasátko vidina přislíbená za neporušený předvánoční půst. Podle pověry každý, kdo celý den až do štědrovečerní večeře nebude jíst maso, uvidí zlaté prasátko. Proto se během dne podávají obvykle bezmasá jídla jako je např. staročeský kuba. Zlato mělo být především symbolem pro vidinu hojnosti a prosperity do dalšího roku, která se později promítla i do jiných tradic. Například Sazka každý rok na Vánoce boduje s losy Vánoční Zlatá rybka, které si rodina naděluje pod vánočním stromečkem, a když máte štěstí, hojnost máte v následujícím roce rozhodně zajištěnou.
Lití olova patří mezi nejčastější vánoční tradice
Tento zvyk pochází ze zemí s původně keltským osídlením. Traduje se totiž, že keltští druidové převzali tajemství věštění od veleknězů z bájné Atlantidy. Lití olova je vztahováno ke keltské magii vody a tu převzala rovněž lidová magie. Na počátku 20. století se ještě olovo běžně lilo o Vánocích v každé rodině. Kvalitní materiál vhodný k lití se však stal v průběhu obou světových válek nedostatkovým, a tak tento zvyk postupně upadal v zapomnění. Jako náhražka olova částečně sloužil vaječný bílek nebo rozehřátý vosk. Ani dnes není snadné sehnat olovo pro tyto účely, ale jsou tu naštěstí obchody s rybářskými potřebami, kde můžete pořídit olůvka prodávající se jako zátěž na vlasec, jedná se ale spíše o tradici pro vánoční nadšence.
