Kadaň – Pamatujete si ještě na to, kdy jste byli dětmi? Na teplo maminčina objetí, na vůni babiččiny prázdninové bábovky nebo na tatínkovu nervózní výuku jízdy na kole? Na život takřka bez zábran a mantinelů? Končí to obvykle na základní škole. Přichází jedna překážka za druhou. Osekávání svobody a řazení do stáda. Ne nutně a rozhodně ne všude.
A už vůbec ne na kadaňské Sluníčkové základní škole. Být totiž chvíli v přítomnosti tamního učitele výtvarné výchovy Jakuba Havlíčka, povídat si s ním o jeho práci a způsobu výuky, je jako ocitnout se v krajině dětství, na místech, která jsou, či by měla být časem nekonečných her a radosti.
Výstava Tam, kde vychází slunce, kterou celou koncepčně zaštítil a na II. stupni i pedagogicky vedl, ukazuje způsob jeho práce a vedení žáků, kterým dává prostor v rozvoji jejich výtvarných dovedností bez pomyslných mantinelů a strachu, že udělají něco špatně a dostanou za to špatnou známku. Učí je přemýšlet nad tématem, hledat netradiční cesty vyjádření, nebát se kritiky a ukazuje jim inspirační zdroje. Zvedá je ze židlí a od stolu s papírem a v chodbách školy či výtvarných dílnách s nimi kreativně řeší témata, která pro výstavu kurátorsky sestavil tak, aby si každý divák našel nejen to místo, kde možná i jemu vychází slunce, ale také měl možnost nahlédnout za zdi jedné základní školy s neotřelým způsobem výuky výtvarné výchovy. A že je na co se dívat. Co třída, to mnoho způsobů, jak žáci téma zpracovali. Co žák, to osobitý rukopis.
Foto: Jiří Hub
Od první až do deváté třídy můžeme pozorovat, jak se jedno hlavní téma po třídách rozmělňuje v další související podtémata. Domov a rodina, město, můj kamarád, textové zprávy, mračna nebo sídliště se klubají na svět tradičními technikami typickými pro “základkové prostředí”, jako kresba tuší, tužkou, pastelkou, fixou či temperou a experimentováním s nimi formou frotáže, práce s papírem nebo grafickými technikami. Především na II. stupni se díky tomu podařilo obejít častou náchylnost k nudě a stereotypům.
Rozmanitost přístupů a technik je Havlíčkovi vlastní v jeho pedagogické činnosti a způsobu práce se žáky, kterým výtvarnou výchovu představuje multidisciplinárně a dokáže ji doslova “našroubovat” na každý předmět. Fyziku v práci se světlem, chemii v míchání barev nebo zeměpis či dějepis v příbězích uměleckých děl. Klasické akademické manipulaci se šablonou dává nový rozměr a nejen oči, ale i další smysly žáků orientuje směry, které dalece překračují hranice uniformní práce klasického učitele.
Foto: Lucie Filipová
Název výstavy evokuje jak symbol této základní školy, tak něco, kde nám bylo, či stále je, dobře. Ať už je to místo, vzpomínka, pocit nebo stav. Divák, který čekal nezáživnou přehlídku dvou set variant západů slunce, ten se šeredně mýlil. Havlíčkovi se podařilo z dětí dostat to nejlepší. Bez nátlaku, dialogem, svobodou a kladením těch správných otázek. Zjištění, že neexistují špatné odpovědi, a že chyba je normální součástí života, bylo a je pro většinu z nich příjemným zjištěním. Pokud dítě na cestě životem potká učitele, který mu pomůže rozvíjet schopnosti, talent a jeho osobnost, který k němu nebude přistupovat s nadřazeností a despektem, pak má obrovské štěstí. Děti ve Sluníčkové škole to štěstí mají a nejen v osobnosti Jakuba Havlíčka.
Foto: Jiří Hub
